Starověká cesta, která nás ovlivňuje i dnes

Přestože je Izrael malá země, je neustále ve zprávách. Zprávy neustále informují o Židech stěhujících se do Izraele, o technologiích, které tam byly vynalezeny, ale také o konfliktech, válkách a napětí s okolními lidmi. 

Proč?

Pohled na dějiny Izraele v knize Genesis v Bibli odhaluje, že před 4000 lety se muž, dnes již velmi známý, vydal na kempování v této části světa. Bible říká, že jeho příběh ovlivňuje naši budoucnost.

Tímto starověkým mužem je Abraham (také známý jako Abram). Bible zaznamenává první kroky Boha při naplňování jeho prvotního slibu , které učinil s Abrahamem.

Slib Abrahamovi

Bůh dal Abrahamovi slib:

² Učiním z tebe veliký národ
a požehnám ti.
Zjednám ti veliké jméno
a budeš požehnáním.
³ Požehnám těm, kdo ti žehnají,
a toho, kdo ti zlořečí, prokleji.
Všechny rodiny země
dojdou požehnání v tobě.“

První Mojžíšova 12:2-3

Abrahamovo jméno se stalo Velkým

Někteří si dnes kladou otázku, zda existuje osobní Bůh, kterému na nás záleží natolik, aby nám pomohl v našich těžkých životech a dal nám naději. V tomto záznamu si můžeme tuto otázku ověřit. Zde Bůh dal slib konkrétní osobě, jehož části si můžeme ověřit dnes. Zpráva zaznamenává, že Hospodin přímo slíbil Abrahamovi: „Učiním tvé jméno velkým.“ Žijeme v 21. století – o 4000 let později. Dnes je jméno Abraham jedním z celosvětově nejznámějších jmen starověké historie. Židé a Arabové dnes od něj odvozují svůj původ. Nedávný mírový plán sponzorovaný USA, Abrahamovy dohody , byl pojmenován po něm. Tento slib se doslova , historicky a ověřitelně splnil.

Svitky od Mrtvého moře obsahují nejstarší rukopisy Bible . Datují se do období 200–100 př. n. l. To znamená, že tento slib byl sepsán nejpozději dávno předtím, než se jméno „Abraham“ stalo známým mimo židovský národ. K naplnění nedošlo pouhým zapsáním poté, co se jméno Abraham stalo známým.

… prostřednictvím svého velkého národa

Stejně udivující je, že Abraham ve svém životě ve skutečnosti neudělal nic pozoruhodného. Nedosáhl ničeho, co by normálně něčí jméno „proslavilo“. Nenapsal nic mimořádného. Abraham nestavěl nic pozoruhodného. Nevedl armádu s působivými vojenskými dovednostmi. Nebyl ani státníkem, ani učitelem. Abraham dokonce ani nevládl království. Ve skutečnosti nedělal nic jiného, ​​než že se na své cestě utábořil, modlil se na poušti a pak měl syna.

Pokud byste žili v Abrahamově době a předpovídali, na koho se bude nejvíce vzpomínat o tisíce let později, vsadili byste se na to, že se dnes bude vzpomínat na krále, generály, válečníky nebo dvorní básníky žijící v té době. Ale jejich jména jsou všechna zapomenuta. Ale muž, kterému se sotva podařilo založit rodinu v poušti, je jméno známé po celém světě. Jeho jméno je velké jen proto, že národ (národy), které zplodil, si vedly záznamy o jeho životě. Pak se z něj stali velikí jednotlivci a národy. Přesně tak to Bůh slíbil už dávno („Udělám z tebe velký národ… Zvelebí tvé jméno“). Nikdo jiný v celých dějinách není tak známý jen díky potomkům, kteří z něj pocházejí, než díky velkým úspěchům ve svém vlastním životě.

…Skrze vůli toho, kdo dal slib

A lidé, kteří dnes pocházejí z Abrahama – Židé – nikdy nebyli národem, který si obvykle spojujeme s velikostí. Nestavěli velkolepé architektonické stavby jako egyptské pyramidy. Nepsali filozofii jako Řekové, ani nespravovali rozsáhlé kolonie jako Britové. Všechny tyto národy dosáhly svých úspěchů jako světové říše, které rozšiřovaly své rozsáhlé hranice díky mimořádné vojenské síle.

Židé však nikdy nedosáhli takové imperiální moci. Velikost židovského lidu je z velké části dána Zákonem a Knigou (Biblí), které zrodili; díky některým pozoruhodným osobnostem, které pocházely z jejich národa; a tím, že po tato tisíciletí přežili jako samostatná a poněkud odlišná skupina lidí. Jejich velikost ve skutečnosti nespočívá v ničem, co udělali, ale spíše v tom, co se jim a skrze ně udělalo.

„Já chci“ zapsáno do historie

Nyní se podívejte na Osobu, která měla tento slib splnit. Tam, černé na bílém, se opakovaně říká: „Já udělám…“. Jedinečný způsob, jakým se jejich velikost projevila v historii, opět pozoruhodně odpovídá tomuto prohlášení, že to bude Stvořitel, kdo to uskuteční, spíše než nějaká vrozená schopnost, výdobytek nebo moc tohoto „národa“. Pozornost médií, která se dnes po celém světě věnuje událostem v Izraeli, moderním židovském národě, je toho dobrým příkladem. Slyšíte neustále o událostech v Singapuru, Norsku, Papui-Nové Guineji, Bolívii nebo Středoafrické republice? Ale Izrael, podobně velký jako tyto země s 9 miliony obyvatel, je neustále a pravidelně v titulcích globálních zpráv.

Lidské události nemají pro židovský národ žádnou předem danou předpojatost. Dějiny se mohly vyvíjet tolika různými cestami. Představte si, jak pravděpodobné bylo, že tento slib nějakým způsobem selhal. Místo toho se však odehrál a stále se odehrává, jak byl prohlášen před tisíci lety. Možná, že moc a autorita onoho starověkého Tvůrce slibů může proniknout zmatkem, který řídí naše životy.

Cesta, která stále otřásá světem

Bible dále říká, že „Abram tedy odešel, jak mu Hospodin řekl“ (v. 4). Začal cestu, která je vyznačena na mapě, jež dodnes píše dějiny.

Požehnání nám

Tato cesta sahá daleko za hranice Abrahama a jeho fyzických potomků. Požehnání nebylo určeno jen Abrahamovi, protože se v něm také říká, že

Všechny národy na zemi budou skrze tebe požehnányv. 4

To by si člověk i já měli všimnout. Bez ohledu na vaši národnost, bez ohledu na vaše náboženství, ať už jste bohatí nebo chudí, zdraví nebo nemocní, vzdělaní nebo ne – „ všechny národy na zemi “ musí zahrnovat i vás. Toto zaslíbení požehnání zahrnuje každého, kdo žije od té doby až do dneška – což znamená i vás. Jak? Kdy? Jaké požehnání? Sledováním Abrahamova příběhu lépe rozumíme.

Právě jsme historicky a doslovně ověřili, že se první část zaslíbení daného Abrahamovi naplnila. Nemáme tedy důvod věřit, že se zaslíbení dané tobě a mně také neaktivuje? Protože ho vidíme působit i o 4000 let později, víme, že se toto zaslíbení táhne napříč historií. Potřebujeme ho však odemknout – porozumět zaslíbení, vědět, jak se nás může „dotknout“. To zjistíme, když budeme i nadále sledovat Abrahamův příběh. Ukazuje nám vzor, ​​který můžeme následovat. Uvidíme to dále .