In our modern, educated day, we sometimes wonder if traditional beliefs, especially ones about the Bible, are only oV naší moderní, vzdělané době si někdy klademe otázku, zda tradiční přesvědčení, zejména ta o Bibli, nejsou jen zastaralé pověry. Bible vypráví o mnoha neuvěřitelných zázracích. Ale pravděpodobně nejneuvěřitelnější se zdá příběh o zmrtvýchvstání Ježíše Krista z mrtvých po jeho ukřižování na Velký pátek a o prvním ovoci .
John Singleton Copley , PD-US-expired , přes Wikimedia Commons
Existuje nějaký logický důkaz, proč brát tuto zprávu o Ježíšově zmrtvýchvstání vážně? Pro mnohé překvapivé, lze pádně argumentovat, že Ježíšovo zmrtvýchvstání skutečně nastalo. A to vychází z argumentu založeného na historických datech. Je založen na důkazech a rozumu, nikoli na náboženské víře.
Tato otázka si zaslouží pečlivé prozkoumání, protože přímo ovlivňuje naše vlastní životy. Koneckonců, všichni zemřeme, bez ohledu na to, kolik peněz, vzdělání, zdraví a dalších cílů v životě dosáhneme . Pokud Ježíš porazil smrt, pak nám to dává skutečnou naději tváří v tvář naší blížící se smrti. Podívejme se na hlavní historická data a důkazy o jeho vzkříšení.
Skutečnost, že Ježíš existoval a zemřel veřejnou smrtí, která změnila běh dějin, je jistá. Není třeba se o tom dozvědět v Bibli. Světská historie zaznamenává několik zmínek o Ježíši a jeho vlivu na svět své doby.
Podívejme se na dva.
Tacitus: Historický odkaz na Ježíše
Římský místodržitel a historik Tacitus se zmiňoval o Ježíši, když zaznamenával, jak římský císař Nero popravil křesťany v 1. století (v roce 65 n. l.). Nero obvinil křesťany z vypálení Říma a poté proti nim zahájil vyhlazovací kampaň. Zde je to, co Tacitus napsal v roce 112 n. l.:
„Nero… potrestal těmi nejnáročnějšími mukami osoby běžně nazývané křesťany, které nenáviděl pro své ohavnosti. Christus, zakladatel tohoto jména, byl za vlády Tiberia popraven Pontiem Pilátem, prokurátorem Judeje; ale zhoubná pověra, na čas potlačovaná, znovu propukla nejen v Judeji, kde neplecha vznikla, ale i v celém Římě.“
Tacitus. Letopisy XV. 44
Tacitus potvrzuje, že:
- Ježíš byl historickou postavou;
- Byl popraven Pontským Pilátem;
- Do roku 65 n. l. (v době Nerona) se křesťanská víra rozšířila po celém Středomoří z Judeje do Říma. A to tak silně, že římský císař cítil, že se s ní musí vypořádat.
Všimněte si, že Tacitus tyto věci říká jako nepřátelský svědek. Víme to, protože hnutí, které Ježíš zahájil, označuje za „zlověstnou pověru“. Staví se proti němu, ale nepopírá jeho historickou podstatu.
Josef Flavius: Historický odkaz na Ježíše
l židovský vojenský vůdce/historik z prvního století n. l. a psal Římanům. Shrnul dějiny Židů od jejich počátků až do své doby. Přitom se také těmito slovy zabýval dobou a životem Ježíše:
„Byl jeden moudrý muž… Ježíš… dobrý a… ctnostný. Mnoho lidí z Židů i z jiných národů se stalo jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k ukřižování a smrti. A ti, kdo se stali jeho učedníky, se jeho učednictví nezřekli. Vyprávěli, že se jim zjevil tři dny po svém ukřižování a že je naživu.“
Josef Flavius. 90 n. l.Starožitnostixviii. 33
Josef Flavius potvrzuje, že:
- Ježíš existoval,
- Byl to učitel náboženství,
- Jeho učedníci veřejně hlásali Ježíšovo zmrtvýchvstání z mrtvých.
Z těchto pohledů do minulosti se tedy zdá, že Ježíšova smrt byla dobře známou událostí. Navíc jeho učedníci veřejně vnucovali tvrzení o jeho vzkříšení řecko-římskému světu.
Historické pozadí z Bible
Lukáš, lékař a historik, poskytuje další podrobnosti o tom, jak se tato víra šířila ve starověkém světě. Zde je jeho úryvek z knihy Skutků apoštolů v Bibli:
I’m including the whole passeges here, can you abridge them to be like the original article?
‘A když takto mluvili k lidu, přišli na ně kněží s velitelem chrámové stráže a se saduceji. Nemohli totiž snést, že učí lid a že v souvislosti s Ježíšem hlásají vzkříšení z mrtvých. Zatkli je, a protože už byl večer, nechali je do druhého dne ve vězení. Mnozí, kdo tu řeč slyšeli, však uvěřili, takže jejich počet dosáhl asi pěti tisíc mužů. Nazítří se v Jeruzalémě sešli židovští hodnostáři, starší a znalci Písma, velekněz Annáš a také Kaifáš, Jan, Alexandr a ostatní z velekněžského rodu. Postavili Petra s Janem doprostřed a vyslýchali je: „Jakou mocí a v čím jménu jste to udělali?“ Tehdy jim Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: „Vůdcové lidu a starší Izraele, jsme tu dnes vyslýcháni kvůli dobrému skutku, jímž bylo uzdravení nemocného člověka. Proto vám všem i celému izraelskému lidu oznamuji, že tento člověk před vámi stojí zdravý ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, jehož jste vy ukřižovali a jehož Bůh vzkřísil z mrtvých. To je ten ‚kámen vámi staviteli zavržený, jenž se stal kamenem úhelným.‘ V nikom jiném není spása – na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni!“ Když vůdcové viděli Petrovu a Janovu smělost a zjistili, že jsou to neučení a prostí lidé, žasli a poznali na nich, že byli s Ježíšem. Když se podívali na toho uzdraveného muže, jak tam s nimi stojí, neměli co na to říci. Poručili jim, ať odejdou z radní místnosti, a začali se radit: „Co s těmi lidmi uděláme? Celý Jeruzalém ví, že se skrze ně stal zjevný zázrak, a my to nemůžeme popřít. ‘
Skutky apoštolské 4:1-16
‘Tehdy povstal velekněz a všichni jeho stoupenci, totiž sekta saduceů. Naplněni nenávistí nechali apoštoly zatknout a vsadit do veřejné věznice. Hospodinův anděl ale v noci otevřel dveře vězení a vyvedl je ven. Řekl jim: „Jděte, postavte se v chrámu a předneste lidu všechna slova tohoto Života.“ Poslechli ho a za úsvitu přišli do chrámu a učili. Velekněz a jeho stoupenci zatím svolali Veleradu (totiž celé staršovstvo synů Izraele) a poslali pro apoštoly do vězení. Když tam ale strážní přišli, ve vězení je nenašli. Vrátili se tedy s hlášením: „Věznici jsme našli bezpečně uzamčenou, u dveří stály stráže, ale když jsme odemkli, uvnitř nikdo nebyl.“ Když ta slova uslyšel velitel chrámové stráže s vrchními kněžími, nemohli pochopit, co se to stalo. Vtom někdo přišel s hlášením: „Hle, muži, které jste uvěznili, stojí v chrámu a učí lid!“ Velitel se stráží pro ně ihned šel a přivedl je bez násilí; báli se totiž, aby je lid neukamenoval. Když je přivedli a postavili před Veleradu, velekněz se jich zeptal: „Copak jsme vám přísně nezakázali učit o tom jménu? Jenže vy jste svým učením naplnili celý Jeruzalém a chcete nás činit zodpovědnými za krev toho člověka!“ Petr a apoštolové odpověděli: „Je třeba více poslouchat Boha než lidi. Bůh vašich otců vzkřísil Ježíše, kterého jste vy přibili na kříž a zabili. Právě jeho Bůh vyvýšil na svou pravici jako Vůdce a Spasitele, aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto věcí a rovněž tak Duch svatý, jehož Bůh udělil těm, kdo ho poslouchají.“ Když to uslyšeli, rozzuřili se a začali se radit, jak je zabít. Tehdy vstal ve Veleradě jeden farizeus jménem Gamaliel, učitel Zákona ctěný vším lidem. Nechal ty muže na chvíli vyvést ven a potom řekl: „Izraelité, rozmyslete si, co s těmi lidmi chcete udělat. Před nedávnem povstal Teudas. Prohlašoval se za někoho velikého a připojilo se k němu okolo čtyř set mužů. Když byl zabit, všichni jeho přívrženci se rozutekli a nic z toho nebylo. Po něm povstal Juda Galilejský během sčítání lidu a strhl za sebou spoustu lidí. Ale i jeho přívrženci se rozutekli, jakmile zahynul. Proto vám říkám: Nechte ty lidi být a propusťte je. Je-li tento úmysl a toto dílo z lidí, nic z toho nebude. Je-li však z Boha, nic proti tomu nezmůžete. Nechcete snad bojovat proti Bohu!“ A tak ho poslechli. Zavolali apoštoly, dali je zbičovat, a když jim zakázali mluvit v Ježíšově jménu, propustili je. ‘
Skutky apoštolské 5:17-40
Vidíme, že úřady vynaložily velké úsilí, aby tuto novou víru zastavily. Tyto počáteční kontroverze a pronásledování se odehrávaly v Jeruzalémě. Je to stejné město, kde byl jen o několik týdnů dříve veřejně popraven a pohřben Ježíš.
Na základě těchto historických dat můžeme zkoumat vzkříšení zvážením všech možných alternativ. Pak se můžeme rozhodnout, která z nich dává největší smysl. Nemusíme předem „vírou“ soudit žádné nadpřirozené vzkříšení.
Ježíšovo tělo a hrob
Ohledně těla ukřižovaného a mrtvého Ježíše máme pouze dvě alternativy. Buď byl hrob onoho velikonočního rána prázdný, nebo v něm stále bylo jeho tělo. Jiné možnosti neexistují.
Předpokládejme, že jeho tělo zůstalo v hrobce. Když se však zamyslíme nad vývojem historických událostí, rychle se objeví potíže.
Proč by římští a židovští vůdci v Jeruzalémě museli podniknout tak extrémní opatření, aby zastavili příběhy o vzkříšení, pokud by tělo bylo stále v hrobě?
Všechny historické prameny, které jsme zkoumali, naznačovaly nepřátelský postoj úřadů k tvrzení o vzkříšení. Přesto se tento hrob nacházel hned vedle místa, kde učedníci v Jeruzalémě veřejně prohlašovali jeho zmrtvýchvstání! Pokud by Ježíšovo tělo bylo stále v hrobě, bylo by pro úřady snadné ho předvést všem. To by zdiskreditovalo začínající hnutí, aniž by je muselo věznit, mučit a nakonec umučit.
Uvažujte dále, v této době se v Jeruzalémě tisíce lidí obrátily k víře ve fyzické vzkříšení Ježíše. Představte si, že byste byli jedním z těch v davu, kteří naslouchali Petrovi a přemýšleli, zda je jeho neuvěřitelné poselství věrohodné. (Koneckonců, přišlo s pronásledováním). Nevzali byste si alespoň polední pauzu, abyste šli k hrobu a sami se podívali, zda je tělo stále tam?
Kdyby bylo Kristovo tělo stále v hrobě, toto hnutí by si v tak nepřátelském prostředí s tak usvědčujícími protidůkazy k dispozici nezískalo žádné stoupence .
Takže Kristovo tělo setrvává v hrobě a vede k absurditám. Nedává to smysl.
Ukradli učedníci tělo?
Samozřejmě existují i jiná možná vysvětlení prázdné hrobky kromě vzkříšení. Jakékoli vysvětlení zmizení těla však musí zohlednit i tyto detaily: římskou pečeť nad hrobkou, římskou hlídku střežící hrobku, velký (1-2 tuny) kámen zakrývající vchod do hrobky a 40 kg balzamovacího prostředku na těle. Seznam by mohl pokračovat. Prostor nám neumožňuje podívat se na všechny faktory a scénáře, abychom vysvětlili zmizelé tělo. Nejvíce uvažovaným vysvětlením však vždy bylo, že tělo z hrobky ukradli sami učedníci. Pak ho někde ukryli a mohli tak uvést ostatní v omyl.
Předpokládejme tento scénář. Kvůli argumentaci se vyhněte některým obtížím při vysvětlování, jak se znechucená skupina učedníků, kteří uprchli, aby si zachránili život, mohla přeskupit a vymyslet plán, jak ukrást tělo. Tři dny poté, co uprchli po jeho zatčení, naplánovali a provedli velmi odvážný útok komanda. Římskou stráž zcela přechytračili. Poté rozbili pečeť, odsunuli masivní skálu a utekli s nabalzamovaným tělem. To vše bez jakýchkoli obětí (protože všichni zůstali naživu a krátce poté se stali veřejnými svědky bez zranění). Předpokládejme, že se jim to podařilo a poté vstoupili na světovou scénu, aby na základě svého klamu založili novou víru.
Motivace učedníků: Jejich víra ve vzkříšení
Mnozí z nás si dnes myslí, že učedníky motivovala potřeba hlásat bratrství a lásku mezi lidmi. Ale podívejte se zpět na zprávy od Lukáše i od Josefa Flavia. Všimněte si, že spornou otázkou bylo, že „apoštolové učili lid a hlásali v Ježíši vzkříšení mrtvých“. Toto téma je v jejich spisech prvořadé. Všimněte si, jak Pavel, další apoštol, hodnotí důležitost Ježíšova vzkříšení:
‘Předal jsem vám to hlavní, co jsem sám přijal: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetí den byl vzkříšen podle Písem. Ukázal se Petrovi, potom Dvanácti, poté se ukázal více než pěti stům bratrů najednou (někteří už zesnuli, ale většina z nich ještě žije), poté se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům a naposledy ze všech se ukázal i mně, nedochůdčeti. Jsem totiž ze všech apoštolů ten nejposlednější; nezasloužím si ani být apoštolem nazýván – vždyť jsem kdysi pronásledoval Boží církev! Boží milostí jsem ale to, co jsem, a jeho milost ke mně nevyšla naprázdno. Pracoval jsem více než oni všichni, avšak ne já, ale Boží milost, která je se mnou. Toto kážeme – jak já, tak oni – a tomuto jste uvěřili. Když se tedy káže o Kristu, že byl vzkříšen z mrtvých, jak mohou někteří z vás popírat zmrtvýchvstání? Jestliže není zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, pak je naše kázání k ničemu; celá vaše víra je k ničemu! Z nás se pak stávají falešní Boží svědkové, protože jsme o Bohu tvrdili, že vzkřísil Krista, jehož nevzkřísil – pokud totiž mrtví nemohou být vzkříšeni. Jestliže mrtví nemohou být vzkříšeni, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná – ještě jste ve svých hříších. Pak tedy i ti, kteří zesnuli v Kristu, zahynuli. Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Kristus ale byl vzkříšen jakožto první ze všech zesnulých. Jako skrze člověka přišla smrt, tak skrze člověka přišlo zmrtvýchvstání. Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni ožijí. Každý však ve svém pořadí: Kristus jako první, při jeho příchodu pak ti, kdo jsou Kristovi. Potom přijde konec: až Kristus přemůže veškerou vládu, vrchnost a moc, předá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, než mu Bůh položí všechny nepřátele k nohám. Poslední nepřítel, jenž bude přemožen, je smrt. Vždyť „všechno položil k jeho nohám“. (Když ovšem říká, že je mu všechno poddáno, je zřejmé, že je to všechno kromě Toho, který mu to poddal.) Až mu tedy bude všechno poddáno, pak se i sám Syn poddá Tomu, který mu všechno poddal, aby Bůh byl všechno ve všem. A vůbec, co si počnou ti, kdo se nechávají křtít za mrtvé? Proč se za ně křtí, jestliže mrtví nebudou vzkříšeni? Proč my sami každým okamžikem podstupujeme nebezpečí? Při chloubě, kterou mám ve vás v Kristu Ježíši, našem Pánu, prohlašuji, že denně čelím smrti. K čemu mi to z lidského pohledu je, že jsem bojoval s těmi šelmami v Efesu? Jestliže mrtví nebudou vzkříšeni, pak: „Jezme a pijme, vždyť zítra zemřeme!“ ‘
1.list Korintským 15:3-32
Kdo by zemřel za něco, o čem věděl, že je to lež?
Je zřejmé, že učedníci kladli důležitost Ježíšova vzkříšení a svého svědectví o něm do centra svého poselství. Předpokládejme, že to byla skutečně nepravda. Učedníci skutečně ukradli tělo z hrobu, takže protidůkazy proti jejich poselství je nemohly odhalit. Pak by mohli svět úspěšně oklamat. Ale oni sami, ve svém srdci a mysli, věděli, že to, co kázali, psali a vyvolávali velké otřesy, bylo nepravdivé. Přesto za toto poslání (doslova) položili své životy. Proč by to dělali – POKUD by věděli, že základ pro to byl nepravdivý?
Lidé se věnují věcem, protože věří v věc, za kterou bojují. Nebo to dělají proto, že z ní očekávají nějaký prospěch. Pokud by učedníci ukradli a ukryli tělo, právě oni by ze všech lidí věděli, že vzkříšení bylo falešné. Zvažte z jejich vlastních slov, jakou cenu učedníci zaplatili za šíření svého poselství. Zeptejte se sami sebe, zda byste zaplatili takovou osobní cenu za věc, o které víte, že je falešná:
Osobní cena, kterou učedníci zaplatili
‘Stále na vlastním těle zakoušíme Ježíšovu smrt, aby byl na našem těle zjeven také Ježíšův život. My živí jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven také Ježíšův život. V nás tedy působí smrt, ale ve vás život. Protože však máme stejného ducha víry, o níž se píše: „Uvěřil jsem, a tak jsem mluvil,“ i my věříme, a tak mluvíme. Víme totiž, že Ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a spolu s vámi nás přivede před svou tvář. To všechno se děje pro vás, aby se milost šířila ke stále dalším lidem, a k Boží slávě tak rostla i vděčnost. Proto se nevzdáváme. Ačkoli totiž navenek podléháme zkáze, uvnitř se obnovujeme den co den. Toto naše lehoučké soužení trvá jen chvilku, ale vytváří nám s ničím nesrovnatelné břemeno slávy, jež potrvá věčně. Proto se nedíváme na to, co je vidět, ale na to, co vidět není. Vše viditelné je totiž dočasné, ale neviditelné je věčné. ‘
2.list Korintským 4:10-18
‘Víme, že až ten pozemský stan, v němž přebýváme, bude stržen, máme od Boha věčné stavení v nebi, příbytek, jenž nebyl vytvořen rukama. Proto, dokud jsme v tomto stanu, sténáme touhou ocitnout se už v našem nebeském příbytku – až jej totiž oblečeme, nezůstaneme nazí. Dokud jsme v tomto stanu, sténáme tíhou, protože nechceme být svlečení, ale oblečení, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Vždyť právě proto nás Bůh stvořil a dal nám Ducha jako záruku! Proto stále chováme smělou důvěru, i když víme, že dokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána. Žijeme totiž vírou, a ne viděním. S touto smělou důvěrou rádi své tělo opustíme, abychom byli doma u Pána. Ať už tedy zůstáváme doma anebo odcházíme, jde nám o to, abychom se mu líbili. Všichni přece musíme stanout před Kristovým soudem, aby každý z nás dostal odplatu za to, co v těle vykonal, ať už to bylo dobré anebo zlé. Víme, co je to bázeň před Hospodinem, a proto přivádíme lidi k víře. Bohu je zřejmé, kdo jsme, a doufám, že je to zřejmé i vašemu svědomí. Nechceme se před vámi znovu chválit, ale chceme vám dát příležitost chlubit se námi, abyste měli co odpovědět těm, kdo se mohou pochlubit zevnějškem, ale ne srdcem. Jsme-li bez sebe, je to kvůli Bohu; jsme-li rozvážní, je to kvůli vám. Kristova láska nás zavazuje. Jsme totiž přesvědčeni, že jeden zemřel za všechny, a tak zemřeli všichni. On zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nadále nežili sami pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých. Od nynějška již proto nikoho neposuzujeme tělesně. I na Krista jsme kdysi měli tělesný názor, teď už ho ale známe jinak. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové! A to všechno je z Boha, který nás se sebou smířil skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny a zprávu o tom smíření svěřil nám. Proto tedy jako Kristovi velvyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem. On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností. ‘
2.list Korintským 5:1-21
‘Jako jeho spolupracovníci vás však také vyzýváme, abyste nepromarnili milost, kterou vám Bůh dává. Říká přece: „V čas milosti jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.“ Hle, čas milosti je tu, ten spásný den je teď! Nikomu nechceme klást do cesty žádnou překážku, aby naší službě nebylo co vytknout. Naopak, ve všem se osvědčujeme jako Boží služebníci: ve veliké vytrvalosti, v souženích, nedostatcích a úzkostech, v ranách, vězeních a zmatcích, ve vyčerpáních, bděních a hladověních, v čistotě, porozumění, trpělivosti a laskavosti, v Duchu svatém, v upřímné lásce, ve slově pravdy a v Boží moci, s výzbrojí spravedlnosti napravo i nalevo, se slávou i pohanou, se špatnou i dobrou pověstí, jako bludaři, a přitom pravdomluvní, jako neznámí, a přitom dobře známí, jako umírající, a hle, žijeme, jako trestaní, smrti však unikající, jako zarmoucení, stále se však radující, jako chudí, avšak mnohé obohacující, jako nic nemající, a přitom všechno vlastnící. ‘
2.list Korintským 6:1-10
‘Pětkrát jsem od Židů dostal devětatřicet ran. Třikrát jsem byl bit holemi, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem ztroskotal, noc a den jsem vydržel na širém moři. Stále na cestách, ohrožován řekami, ohrožován lupiči, ohrožován svými rodáky, ohrožován pohany, ohrožován ve městě, ohrožován na poušti, ohrožován na moři, ohrožován mezi falešnými bratry. Tolik dřiny a vyčerpání, tolik bezesných nocí! Vím, co je hlad, žízeň a časté půsty, vím, co je chlad a nahota. Kromě toho všeho na mě denně doléhá ještě starost o všechny církve. Když je někdo slabý, neslábnu snad s ním? Když někdo hřeší, nesžírám se snad? ‘
2.list Korintským 11:24-29
Hrdinská odvaha učedníků – Museli tomu věřit
Čím více přemýšlím o jejich neochvějném hrdinství po celá desetiletí utrpení a pronásledování, tím více mi připadá nemožné, že svému poselství upřímně nevěřili. Ani jeden z učedníků se na hořkém konci nezlomil a „nepřiznal se“, aby se vyhnul popravě. Nikdo z nich ze svých poselství nezískal žádný světský prospěch, jako je bohatství, moc a snadný život. To, že všichni dokázali tak neochvějně a veřejně udržovat své poselství po tak dlouhou dobu, dokazuje, že mu věřili. Považovali ho za nezpochybnitelné přesvědčení. Ale pokud mu věřili, rozhodně nemohli ukrást a zlikvidovat Ježíšovo tělo. Známý trestní právník, který učil studenty práv na Harvardu, jak hledat slabiny u svědků, o učednících řekl toto:
„Anály vojenského válčení sotva poskytují příklad takové hrdinské vytrvalosti, trpělivosti a neochvějné odvahy. Měli všechny možné motivy k tomu, aby pečlivě přezkoumali základy své víry a důkazy velkých faktů a pravd, které tvrdili.“
Greenleaf. 1874. Zkoumání svědectví čtyř evangelistů podle pravidel dokazování používaných u soudů. s. 29
… Ve srovnání s historickým mlčením těch u moci
S tím souvisí mlčení autorit – židovských i římských. Tito nepřátelští svědci se nikdy vážně nepokusili vyprávět „skutečný“ příběh nebo ukázat, jak se učedníci mýlili. Jak uvádí Dr. Montgomery,
„To podtrhuje spolehlivost svědectví o Kristově zmrtvýchvstání, které bylo tehdy předkládáno v synagogách – navzdory naprostému odporu, mezi nepřátelsky naladěnými křížovými výslechy, kteří by případ jistě zničili… kdyby fakta byla jiná.“
Montgomery, 1975. Právní uvažování a křesťanská apologetika. s. 88–89
Nemáme prostor prozkoumat každou stránku této otázky. Neochvějná odvaha učedníků a mlčení tehdejších nepřátelských autorit však hovoří jasně o tom, že existují argumenty pro Kristovo zmrtvýchvstání. Stojí za to se nad tím seriózně a promyšleně zamyslet. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je pochopit to v biblickém kontextu. Skvělým začátkem jsou znamení Abrahama a Mojžíše . Ačkoli žili více než tisíc let před Ježíšem, prorocky předpověděli jeho smrt a zmrtvýchvstání. Izajáš také prorokoval zmrtvýchvstání 750 let předtím, než se stalo.