Historie si pamatuje Šimona bar Kochbu (Simon ben Kosevah) jako muže, který vedl a ztroskotal poslední židovské povstání proti císařskému Římu v letech 132-135 n. l . Jako samozvaný kníže židovského lidu v Judeji požadoval, aby ho všichni Židé následovali ve válce za nezávislost proti Římu. Toto povstání vedl, protože Římané měli v úmyslu postavit další pohanské město (Aelia Capitolina) na troskách Jeruzaléma (zničeném neúspěšným povstáním v letech 66-73 n. l. ). Toto město mělo mít chrám zasvěcený Jupiteru, pohanskému římskému bohu.
Ačkoli zpočátku dařilo ze své základny v Judské poušti, jejich štěstí se obrátilo, když plná síla římských císařských legií podnikla protiútok. Bar Kochba a bezpočet dalších židovských povstalců byli brutálně zabiti při konečném vítězství Říma. Před jeho porážkou mnoho židovských mudrců, včetně rabína Akivy , jednoho z předních přispěvatelů do Mišny, prohlásilo Šimona bar Kochbu za Mesiáše.
Bar Kochba zaměřil svou náboženskou horlivost z pouště proti cizímu, vnějšímu nepříteli – císařskému Římu. Jeho vize viděla mesiášský mír, který nastane pouze tehdy, pokud bude vyhnána cizí okupační vojenská moc a Sion osvobozen od cizí okupace.
Bar Kochba v kontrastu s Janem Křtitelem
Bar Kochba se svým náboženským zápalem a mesiášským zápalem z pouště podobal svému krajanovi Janu Křtiteli, který ho předcházel asi o 100 let. Přestože byli podobně horliví, lišili se v tom, jak vnímali základní problém a v důsledku toho i základní řešení. Srovnání těchto dvou revolucionářů nám pomůže pochopit protichůdné představy o lidské situaci a řešení, které nabízí evangelium.
Jan Křtitel v sekulárních dějinách
Lucas van Leyden , CC0, via Wikimedia Commons
Stejně jako Bar Kochba, i Jan Křtitel vyvolal mnoho kontroverzí a přitáhl velkou pozornost. Josephus Flavius, židovský historik z prvního století, se o něm zmiňuje těmito slovy:
Někteří Židé se domnívali, že zničení Herodova vojska přišlo od Boha a že to bylo spravedlivé, jako trest za to, co udělal proti Janovi, který byl nazýván Křtitelem: neboť Herodes ho zabil, protože to byl dobrý muž… Herodes se obával, že by velký Janův vliv na lid mohl z něj vyvolat vzpouru… Proto byl kvůli Herodově podezřívavosti poslán jako vězeň na Macherus, hrad, o kterém jsem se již zmínil, a tam byl popraven.
Josephus Flavius,Židovské památky, kniha 18, kap. 5, 2
Josephus Flavius zmiňuje Jana Křtitele v kontextu porážky Heroda Antipase nad jeho rivalem. Herodes Antipas Jana nechal zabít a Josephus Flavius nás informuje, že jeho pozdější porážku Židé vnímali jako Boží soud nad ním za popravu Jana Křtitele.
Jan Křtitel v evangeliích
Jan Křtitel v evangeliích prominentně figuruje jako Ježíšův předchůdce. Lukáš, jedno z evangelií Nového zákona, pevně spojuje Jana Křtitele v historii tím, že ho zkřížuje s dalšími známými historickými postavami té doby.
Patnáctého roku vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judeu a Herodes byl tetrarchou Galileje, jeho bratr Filip tetrarchou na území Itureje a Trachonitidy a Lysaniáš tetrarchou Abilény, 2 za velekněze Annáše a Kaifáše, dostal Jan, syn Zachariášův, na poušti Boží slovo. 3 Procházel pak celým krajem kolem Jordánu a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, 4 jak je to popsáno v knize výroků proroka Izaiáše:
„Hlas volajícího na poušti:
Připravte Pánovu cestu!
Napřimujte jeho stezky!
5 Každé údolí bude vyplněno
a každá hora a pahorek budou sníženy.
Křivé věci budou přímé,
hrbolaté cesty budou hladké
6 a veškeré lidstvo uvidí Boží spasení.“Lukáš 3:1-6
Na podporu Lukášova líčení Matouš shrnuje poselství Jana Křtitele takto:
V těch dnech začal Jan Křtitel kázat v judské poušti: 2 „Čiňte pokání! Nebeské království je blízko!“
Matouš 3:1-2
Janův pohled
Jan viděl základní lidský problém v každém z nás. Proto jeho kázání vedlo své posluchače k pokání .
Čiňte pokání ( řecky metanoia ) znamená „změna“ (= „meta“), vaše „mysl“ (= „noia“). Představte si dramatickou „ proměnu “ housenky, když se její forma („morfé“) změní v motýlí formu.
Jan kázal potřebu tak dramatické změny myšlení, která promění způsob, jakým žijeme, ne pádem vlád a bojem s cizinci, jak si myslel Bar Kochba, ale soucitným a spravedlivým zacházením s druhými – ať už jsou kdokoli –. Toto pokání by nás „připravilo“ na Pánovu cestu. V Janově mysli bychom bez tohoto pokání neviděli, nepochopili ani nepochopili Boží království, ani bychom nezažili jeho „odpuštění“.
Vyznání v našem pokání
Ukazatelem skutečného vnitřního pokání, který Jan hledal, bylo toto:
5 Jeruzalém, celé Judsko i celý jordánský kraj tehdy vycházel k němu, 6 vyznávali své hříchy a on je křtil v řece Jordán.
Matouš 3:5-6
To je v kontrastu s jednáním v jiném biblickém příběhu – o Adamovi a Evě. Poté, co snědli zakázané ovoce, Bible říká, že Adam a Eva:
8 Vtom ale uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se zahradou za denního vánku. Tehdy se Adam a jeho žena skryli před Hospodinem Bohem uprostřed stromů zahrady.
První Mojžíšova 3:8
Od té doby je pro nás tento sklon skrývat své hříchy a předstírat, že jsme neudělali nic špatného, velmi přirozený. Vyznání a pokání z hříchů je pro nás značně obtížné, protože odhaluje naši vinu a stud. Raději zkoušíme cokoli jiného, než toto. Nicméně Janovo přesvědčení a poselství označilo pokání a vyznání za nezbytné pro přípravu lidí na to, aby mohli zažít přicházející Boží království.
Varování náboženským vůdcům, kteří nechtějí činit pokání
Někteří lidé to skutečně udělali, ale ne všichni dokázali upřímně přiznat své hříchy před sebou samými a před Bohem. Evangelium říká, že:
7 Když
ale uviděl, že se k němu přichází pokřtít mnoho farizeů a saduceů, řekl
jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéct před přicházejícím
hněvem? 8 Začněte nést ovoce odpovídající vašemu pokání. 9 A nemyslete, že si můžete říkat: ‚Máme otce Abrahama.‘ Říkám vám, že Bůh je schopen Abrahamovi vzbudit potomky z tohoto kamení! 10 Sekera je už napřažena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně.Matouš 3:7-10
Farizeové a saduceové, učitelé židovského náboženského zákona, pilně pracovali na dodržování všech zvyklostí (modlitby, půsty, oběti atd.) přikazovaných Zákonem. Všichni si mysleli, že tito vůdci se vším svým náboženským učením a úsilím měli zaručeno Boží schválení. Jan je však nazval „zmijí plemením“ a varoval je před nadcházejícím ohnivým soudem !
Proč by Jan něco takového tvrdil?
Tím, že „nepřinášeli ovoce odpovídající pokání“, ukázali, že se doopravdy nepokáli. Nevyznali svůj hřích, ale místo toho ho skryli za svými náboženskými obřady. Jejich náboženské dědictví, jakkoli dobré bylo, je spíše učinilo pyšnými než kajícnými.
Ovoce pokání
S vyznáním hříchů a pokáním přišlo očekávání, že budou žít jinak. Lidé se Jana Křtitele ptali, jak by měli projevovat ovoce svého pokání, a on odpověděl toto:
10 „Co máme dělat?“ ptaly se ho zástupy.
11 „Kdo má dvě košile, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádnou,“ odpověděl jim, „a kdo má jídlo, ať udělá totéž.“
12 Dokonce i výběrčí daní se přicházeli nechat pokřtít. „Mistře,“ ptali se ho, „co máme dělat?“
13 „Nevybírejte víc, než máte nařízeno,“ odpověděl jim.
14 „A co máme dělat my?“ ptali se vojáci.
„Nikoho nezastrašujte ani nevydírejte,“ odpověděl jim. „Spokojte se se svým žoldem.“
Lukáš 3:10-14
Byl Jan Kristus?
Kvůli síle jeho poselství si mnoho lidí kladlo otázku, zda je Jan Kristus. Evangelium tuto diskusi zaznamenává takto:
15 Lid byl plný očekávání a všichni si o Janovi v srdci říkali, jestli to snad není Mesiáš. 16 Jan ale dal všem tuto odpověď: „Jistě, já vás křtím vodou, ale přichází někdo silnější než já. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálu. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. 17 Už drží v ruce lopatu, aby pročistil svůj mlat. Pšenici shromáždí do své obilnice, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ 18 Takto i mnoha jinými slovy napomínal lid a ohlašoval radostnou zprávu.
Lukáš 3:15-18
Jan Křtitel v proroctví
Janův nezávislý duch ho vedl k hrubému oblékání a jedení divoké potravy na poušti. To však nebyl jen projev jeho ducha; bylo to také důležité znamení. Prorok Malachiáš uzavřel Starý zákon o 400 let dříve takto:
Hle, už posílám svého posla, aby připravil cestu přede mnou. Pak náhle přijde do svého chrámu Panovník, po němž se ptáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, už přichází, praví Hospodin zástupů.’
Malachiáš 3:1
„Hle, posílám k vám proroka Eliáše, dříve než přijde ten veliký a hrozný den Hospodinův.6 On obrátí srdce otců k jejich dětem a srdce dětí k jejich rodičům, jinak přijdu a zničím zemi.“Malachiáš 4:5-6 (400 př. n. l.)
Eliáš byl jedním z prvních proroků, který také žil a jedl na poušti, oblečený v
‘„Měl plášť z kožešiny,“ odpověděli, „a kolem boků kožený pás.“ „To je Eliáš Tišbejský!“ řekl král. ‘
2 Královská 1:8
Když tedy Jan Křtitel žil a oblékal se tak, jak žil, mělo to poukázat na to, že je tím přicházejícím Přípravcem, o kterém bylo prorokováno, že přijde v Duchu Eliášově. Jeho oděv, jeho životní styl a sklon jíst na poušti ukazovaly, že Jan Křtitel přišel v Božím předpovězeném plánu.
Závěr
Jan Křtitel přišel, aby připravil lidi na Boží království. Nepřipravoval je však tím, že by jim dával další zákony ani je vedl k vzpouře, jako to dělal Bar Kochba. Spíše je připravoval tím, že je vyzýval k pokání z hříchu a k jeho vyznání. To je těžší než dodržovat přísnější pravidla nebo se účastnit povstání, protože to odhaluje naši hanbu a vinu.
Náboženští vůdci té doby se nedokázali přimět k pokání a vyznání svých hříchů. Místo toho používali své náboženství k tomu, aby své hříchy skryli. O sto let později použili náboženství k tomu, aby zprostředkovali nešťastnou vzpouru Bar Kochby. Kvůli svému rozhodnutí vyhnout se pokání nebyli připraveni rozpoznat Krista a pochopit Boží království. Janovo varování je pro nás dnes stejně aktuální. Tvrdí, že musíme činit pokání ze svých hříchů a vyznat je.
To nám umožňuje zažít Boží království, které Jan pomohl zahájit svým křtem Ježíše, další historickou událostí, kterou budeme zkoumat.